Já nechci na kite do Norska

13. 02. 2023

Harda. Prý Hardangervidda v Norsku…hmm..nevím..co tam proboha??? Na internetu nenajdeš jedinej věrohodnej článek... strejda gůgl mlčí... fejs a instáč na tohle téma spíš vyděsí. Že prej nějakej snowkiting, nebo co.. To bude určo nějakej hoax!

 

 

O Hardě nikdy nikdo normální neslyšel. Proč taky. Prej je to tam samej kopec, zamrzlý jezera a na její konec nemáš šanci dohlédnou a snad ani dojet. Není divu, že těch několik magorů, co tam jezdí, se většinou drží v dosahu silnice, takže používají sotva zlomek její 7400 km² plochy. I tak to je prostor několikanásobně větší, než největší zasněžená pláň u nás. Brrr…už jen ta představa…hnus!

 
  

Vyhnali mě tam. Zase. Už po páté. Co jsem komu udělal, že tohle musím snášet? Nucen opustit krásně šedivé město, povzbudivě neurvalé spolucestující v MHD, přívětivě se mračící řidiče v každodenních kolonách.. Ne, prej tu máš a zkus zvládnout ten jejich místní klid a pohodu, kde nikdo nikam nespěchá. Jak v tom můžou žít? Navíc tam tím nakazí snad úplně všechny, takže takové krásné věci jako je stres a nervozita nemáš šanci potkat. To nedám.

 
      

Jak tam? Že prej autem. Tam si aspoň můžu krásných 22h namlouvat, že do žádného Norska nejedu. Naschvál jsem si sbalil úplně všechno, včetně žehličky na vosk, mokakonvičky, polštáře... takhle se tam určitě nevejdeme a budu mít klid. Jenže průprava tetrisem z mládí se nezapřela a tak jsme se poskládali i se všema věcma. Sakra! Takže tam asi fakt musím!

Mohlo být ale ještě hůř, kdybych tam letěl. To bych tam byl jen za pár hodin a byl nucen čelit té norské, děsivě pohodové realitě, bez přípravy... rovnou... to už bych asi vůbec neustál.

   
 

Takže autem... trajektem... autem... a jsme na místě. Co tohle má sakra být za bydlení? Menší, skoro nový dřevěný baráček pro 8 lidí. To jako fakt? To tady v Ustaosetu neumí ani postavit krásný 5-ti hvězdový panelákový hotel s 11-ti patry? A kde jsou animátoři? Fitko? Herna? Kde barevné all-in náramky? Tenhle resort ani nemá obvodový zdi, nebo aspoň plot?? Já chci svoje sídliště!

Ke všemu je hned pod terasou zamrzlé jezero s tím bílým hnusem, takže tomu snowkitu asi fakt neuteču.

  
 

A je to tady. Ráno vstáváme a hned u snídaně mě na terase něco praští. Do očí. Co to je? Aha, po chvíli zjišťuji, že je to slunce na modré obloze a všudypřítomný sníh. Smrtelně nebezpečná kombinace. V tom mám přežít dva týdny? Ještě že tu je wifi, tak abych měl aspoň chvíli pocit normálního opravdového světa, hned poctivě smažím fejs a instáč, sázím jedno vyděšený selfííí za druhým, doufajíc ve virtuální záchranu. Ale ne na dlouho. Hrubý a nemytý vůdce zavelel a jde se jezdit na jezero. Proč ne na Hardu? Snažím se to co nejvíc oddálit. Marně. Takže k mé velké nevoli jsem nucen projezdit celé jezero i s jeho členitými břehy a spousty návějí. Ještě že je vidět jen do 19.h jinak by mi asi nikdy nedovolili přestat.

 
   
 

Druhý den se mě poprvé pokusili spolubydlící zbavit. Jakoby nic přejedeme jezero a najednou se škrábeme nahoru. Nahoru na Hradu! Tam ten zákeřnej vítr ještě zesílil a všichni se jako zběsilí rozjeli tou nekonečnou plání. Došlo mi o co jde, ale strach z té bílé pustiny (a bez wifi!) mě donutil s nima držet krok a tak se jim plán nepovedl. Nezbavili se mě. Na Dyranutu to vzdali. Uff!

     
  
 

Další dny byly v podobném duchu. Občas jsem měl štěstí a tu příšernou žlutou záři schovala mlha jejíž krásná šeď mi připomínala kouzlo našich měst. To ale bohužel nebylo moc často. Doufal jsem, že aspoň občas se tomu nesmyslnému snowkitingu vyhnu, ale marně. Vláčeli mě každý den po různých spotech. Ať už na jezero Ustevatn, nebo na některý ze spotů mezi Haugastolem a Dyranutem. Tam to mělo jednu výhodu - alespoň krátké oddálení toho mého útrpného souboje s drakem a živlem. Jednou jsme se vydali úplně opačným směrem. V duchu jsem zajásal, že konečně jedem do pořádně plného nákupního centra, zrelaxovat se civěním do výloh, mekáčem a kinem. Jenže tahle idylka se nekonala. Vytáhli mě z auta na Vasstulanu a zas ten souboj..zas ten vítr... zas to slunce... zase ten sníh. Už nééé!

 
  
 

S drobnýma obměnama to takhle bylo každý den...oba týdny. Krom jednoho dne. Po snídani a psychické přípravě na tu severskou torturu mi přišlo trochu divné, že nakládáme mnohem víc věcí. A taky jo. Na Halne ke mně přivázali jedny ze čtyř naložených bobů a hnali mě oklikou k jezeru Øvre Hein. Tam se jim nelíbila blížící se mlha...ta krásná šedivá mlha skrz níž by nebyla vidět ta děsivá scenérie nepřátelským studeným sněhem zapadaných kopců, jezer a převisů…a tak jsme to otočili a hnali se směrem k Tuvě. Nebylo to jednoduché. Zase nás ohrožovaly ty jistě zákeřně smrtící paprsky slunce, vítr se nás snažil sfouknout a ten prevít sníh klouzal pod lyžema i bobama. Už jsem se těšil na sojové latte v křesle u krbu na Tuvě.. Jenže! Tuvu jsme k večeru minuli a až pár km za ní jsme se zastavili.

   
 

Tady budeme dneska bydlet. Cože?? Vždyť je tu jen kopec s převisem? Jejich děsivě zabijácké úšklebky jsem asi neměl vidět. Chtějí se mě zbavit. Zase!! To už ale každý popadl lopatu a… začal kutat díru do převěje. Je tam snad nějaký pension? Přidal jsem se k hrabání, ale nic tam nebylo. Jen ta mnou vykopaná díra. Tak tady teda umřu. Hned vedle vykopaná a postavená jáma s ohništěm mi dodala trochu naděje. A ta potvora mlha nikde!

 
   
 

Bedlivě jsem si všechny hlídal, než jsme každý zalehli do své spací ďoury. Ale neuhlídal. Rafinovaně mě přes noc zasypali sněhem tak, že to vypadalo, jako by tam sám nafoukal..žádná stopa. Přes metr sněhu navíc mezi mnou uvnitř a venkem. Umřu! Jenže já chci svojí wifi..a instáč..a fejs..a sídliště..! Záchvat zvířecích pudů a hůlka mě zachránili..vyhrabal jsem se. Nezbavili se mě ani tentokrát.

 
   
 

Pak už to vzdali a „jen“ mě každý den nutili znovu a znovu vyrážet na spoty a ojíždět ty pláně a kopce a jezera a návěje a převisy a vzdorovat tomu protivnému větru a snášet ostré paprsky toho zákeřného slunce a pořád byl všude kolem ten nepříjemný studený sníh. No pořád.. Dvakrát to vypadalo, že budu zachráněn oblevou, ale co za dva dny teplem a deštěm slezlo, to pak za den a půl nasněžilo.. I příroda se proti mně spikla.

 
   
 

Světlá výjimka v tom mém sněžném martýriu byl výlet na fjord do Eidfjordu. Sice se mě pokusili vyděsit tím, že jsme autem zase projížděli kolem těch míst mého mučení, ale já věděl (doufal!), že s sebou kitové cajky netáhneme. Fjord asi fajn. Kilometrová kolmá skála co končí ve vodě o který tvrdí, že je moře. No nevím. U moře v Chorvatsku jsem byl a to vypadalo úplně jinak. Ale nechtěl jsem jim ten jejich blud vyvracet. Cestou jsme ještě zastavili u vodopádu Voringsfossen. Prý jeden z nejhezčích v Norsku. Pche, voda nahoře teče, pak 182m padá a dole zase teče. Zoufalé.

 
   

No, přežil jsem to. Samozřejmě jen díky vydatné virtuální pomoci mých opravdových a jediných přátel na fejsu. Díky norský bože za wifi! Ale přísahám na všechny cool hipsta kavárny, že udělám cokoli, abych to už nikdy nemusel zažít. HEIL HIPSTA!

 

SHRNUTÍ PRO TY CO TO JEŠTĚ NEPOCHOPILI
Nejezděte tam! Je tam jen zima, spousta studenýho sněhu, fouká tam ten pitomej vítr, často z modrýho nebe svítí odporně sluníčko do očí a nezřídka tam na pláních je tak málo lidí, že ani není komu si postěžovat. A wifi je jen někde! Fakt, to za to nestojí. Radši buďte doma. Přeci se tam nepotáhnete takovou dálku jako ti magoři. 
 

P.S.: ...a pokud byste přece jen chtěli do Norska na Hardu vyrazit, tady máte více info, jak to udělat.

Punk's Not Dead!
Čus bambus. REK.

foto: Honza, LuBoss, Lafoun, Maňana, Tomi, Radek